„Musela jsem se hlídat 25 hodin denně,“ vzpomíná Jana na dobu, kdy byla homosexualita tabu
Situace LGBT+ lidí v Česku se za posledních několik desetiletí dramaticky proměnila. Paní Jana (70+) prožila velkou část svého života v době, kdy být lesbou znamenalo žít v neustálém strachu z odhalení. V komunistickém Československu čelila Jana diskriminaci a skrývala proto před okolím svou orientaci. Dnes se aktivně podílí na mezigeneračním dialogu a podporuje mladší LGBTI+ generace. V rozhovoru vypráví o svých zkušenostech z dob komunismu, o své první lásce a o tom, jak revoluce změnila nejen společnost, ale i její osobní svobodu.
Jano, kdy jste si uvědomila, že jste „na holky“?
To bylo velmi složité. Musíte si uvědomit, že mluvíme o době před minimálně 50 lety. Neexistoval internet, mobily, telefon měl jeden člověk z padesáti. Noviny jen lhaly a za komunistů byl údajně dokonalý socialistický svět, takže nějaká homosexualita oficiálně neexistovala. Byla považována za imperialistický přežitek a dokonce to bylo dlouhou dobu trestné. Neměla jsem se kde a jak dozvědět, že jsem „jiná“.
Už odjakživa se mi líbila paní učitelka, ne pan učitel. Hrála jsem fotbal a věnovala se sportu, což je u lesbických žen časté. Ale opravdu jsem to pochopila až v 17 letech na mezinárodním turnaji v Rakousku. Tam jsem potkala nádhernou ženu jménem Inge a zamilovala se do ní. Byl to moment jako z červené knihovny. Naše oči se potkaly a mnou projel blesk. S Inge jsme pak spolu byly 12 let, i přes všechny obtíže té doby.
Jak jste prožívala vztah s Inge v tehdejších podmínkách?
Bylo to nesmírně náročné, ale krásné. Nesměla jsem jezdit na Západ, byly všelijaké doložky a devizové přísliby. Přesto jsem s Inge byla poměrně často celých 12 let. Láska je láska a já jsem pro ni dokonce byla schopná jít s kufříčkem pěšky přes hranice v zakázaném území. Prožily jsme spolu nádherné dovolené, cokoliv s ní bylo nádherné. Když v roce 1969 zavřeli hranice, jezdila ona sem, nebo jsme se potkávaly v Budapešti. Byla to láska až za hrob.
Více v Galerii
Zdroje: AdobeStock
Jaké společenské normy ohledně homosexuality tehdy panovaly?
Bylo to nesmírně těžké. Musela jsem se neustále přetvařovat a skrývat. I v práci na magistrátu jsem o sobě řaději nechala kolovat, že jsem „lehká žena“, než abych přiznala, že jsem na ženy. Jakmile by se to provalilo, byl by konec. Což se mi ve finále stejně stalo a vyhodili mě. Celé roky až do mých skoro 30 let to byla přetvářka. Musela jsem se hlídat 25 hodin denně, nikde se neprořeknout.
Tipy redakce
Měla jste v té době někoho, komu jste se mohla svěřit?
Komu bych se svěřovala? Neměla. A víte proč? Protože ten strach z toho prozrazení byl tak velký, že tohle nepadalo v úvahu. Měla jsem spoustu dobrých kamarádek, se kterými jsem mohla mluvit o čemkoliv, ale tohle jsem nikomu neřekla. Kolikrát jsem byla na hraně, že to nějaké kamarádce řeknu, ale vždycky jsem to nakonec neudělala. I když jsem to třeba oklikou zkoušela, z reakcí lidí jsem pochopila, že by to neschvalovali.
Jak se váš život změnil po revoluci?
Po revoluci nastala úplně jiná situace. Všechno propuklo a najednou byli mnozí vyoutovaní. Já jsem si zařídila svoji soukromou cestovní kancelář, takže mi do toho nikdo nemohl mluvit ani mě vyhodit. Nastaly zlaté časy a už jsem se netajila, 20 předchozích let života bylo trýznivých a tehdy konečně přišla svoboda.
Vnímáte jako queer člověk nějaká specifika stárnutí?
Rozhodně ano. Stárnutí jako homosexuální občan má svoje velká specifika. Heterosexuální senioři mají více možností, jak se scházet a bavit. Mohou jít do různých klubů a zařízení, kde se setkávají se svými vrstevníky. Pro nás je to složitější, protože potřebujeme najít prostředí, kde se budeme cítit sami sebou. Dřív jsem měla takovou malou komunitu – říkali jsme si Spolek padlých holek, bylo nás 12 a chodily jsme společně do hospody. Objednaly jsme si vždycky salonek a tam jsme si daly do nosu - pivo, víno, jídlo! A u toho jsme se bavily do bezvědomí o všem, naprosto o všem. Nebudu vás ale dlouho napínat – zbyly jsme už jen asi čtyři, pět holek zemřelo a ostatní nemůžou chodit. Rozpadlo se to kolem covidu, ten byl pro takové setkávání vyloženě smrtonosný. Teď, když už se nemůžeme vídat, je pro mě o to podstatnější, že existují organizace jako ŽIVOT 90, které vytvářejí prostor i pro queer seniory.
Jak jste se s touto organizací seznámila?
Se ŽIVOTem 90 se znám už minimálně deset let díky Společnosti pro queer paměť. Ta nás propojila. Nějak podvědomě jsem cítila, že mi tu poskytnou obrovské zázemí ve všech možných stránkách. Je to organizace, která se skutečně zajímá o problémy seniorů, včetně těch LGBT+.
Ráda chodím na debaty a besedy na různá témata. Naposledy jsem byla na besedě o stárnutí a stáří, která mě velmi bavila. Bylo to velmi plodné, protože ti lidé se opravdu otevřeli a každý řekl nějakou svou zkušenost. Ale ŽIVOT 90 poskytuje i právní pomoc, tísňovou péči a další služby. Je pro mě podstatné, že se mám kam obrátit. Kdykoliv zavolám, setkám se jen s ochotou a nabídkou pomoci.
Jaký význam pro vás má možnost mezigeneračního setkávání?
Pro mě je to nesmírně důležité. Já nemám děti, takže tady můžu něco předat dalším generacím. Když vidím ten zájem mladých lidí na besedách, je to pro mě neskutečně nabíjející. Taková akce mě nabije na několik týdnů dopředu. Cítím, že za sebou můžu něco zanechat. Navíc ty otázky, které mladí lidé mají, jsou fascinující. Ptají se na věci, o kterých jsem nikdy nepřemýšlela, a nutí mě to přemýšlet o mém životě z nových úhlů.
Měla byste nějakou radu pro mladší generace LGBT+ lidí vzhledem k vašim zkušenostem?
Vždycky říkám mladým: proboha, řekněte hned, že jste na holky nebo na kluky. Protože jinak je to utrpení. Já jsem prožila dvacet let v přetvářce a bylo to nesmírně náročné. Dnes je situace jiná a je důležité být sám sebou. Zároveň bych chtěla, aby si mladí vážili toho, co mají teď. Dnešní možnosti jsou nesrovnatelné s tím, co jsme měli my.